Dvacáté století

V prosinci roku 1918 bylo legislativní úpravou zrušeno šlechtictví a veřejně se nesměly užívat ani odpovídající tituly. V době první republiky pak proběhla velká pozemková reforma. A nad Evropou se pomalu ale jistě stahovala mračna nacismu. Když v září 1938 přijal prezident Eduard Beneš delegaci zástupců starých českých rodů, jejich jménem učinil František Kinský z Kostelce nad Orlicí toto prohlášení:

„Pane presidente, za těchto dnů všechny stavy a třídy našeho národa svorně projevují svou vůli zabránit porušení starých hranic našeho státu. Proto i řada členů starých rodů naší vlasti nás pověřila, abychom se k vám dostavili s podobným projevem. Věrnost k českému státu, který naši předkové pomáhali budovat a po tisíc let udržet, je pro nás povinností tak samozřejmou, že jsme se nerozmýšleli výslovně ji zdůraznit. Považujeme za svou povinnost uchovat dědictví svých otců. Země Koruny české byly pohromadě po tolik věků a přetrvaly spolu tolik bouří, že doufáme v přejití i těchto časů nepokoje a násilí. Naše přání, aby staré hranice České koruny zůstaly neporušeny, vychází zajisté také ze starosti o budoucnost našich potomků a i z pocitu odpovědnosti za svobodu a blaho českých Němců. Naši předkové vždy usilovali o přátelský poměr obou národů v zemi usazených, a tak i my toužíme po tom, aby i naši krajané německého jazyka mohli sdílet s námi lásku k nedělitelné vlasti. Důveřujeme, že se tak může stát. Zejména pak doufáme, že zásady křesťanské udrží v této zemi pořádek a vzdělanost. Vyslovujíce víru v lepší budoucnost, ujišťujeme, že jsme si vědomi svých zděděných povinností k vlasti a ke státu, který byl domovem našich předků a jehož stará práva jsme vždy chtěli a i dnes chceme hájit.“

Prohlášení podepsali Karel Schwarzenberg, Jan Lobkowicz, Zdeněk Radslav Kinský, František Kinský, Zdeněk z Kolowrat, Rudolf Czernin, Leopold Sternberg, Wiekhart Coloredo-Mansfeld, Karel Parish, Jindřich Dobrženský, Hugo Strachwitz, Karel Belcredi a dodatečně se připojil i Mikuláš z Bubna-Litic.

Vládním nařízením v říjnu 1939 pozbyl platnost zákon o zrušení šlechtictví z roku 1918. Během okupace se šlechta podílela i na politickém dění, v letech 1940-42 měla aristokracie zastoupení dokonce v protektorátní vládě generála Eliáše, kde Mikuláš z Bubna-Litic vedl rezort zemědělství a lesního hospodářství. Za to byl po válce vězněn v pankrácké věznici, kde trval na tom, aby byl postaven před soud a měl možnost doložit svoji ne-kolaborantskou činnost (vláda generála Eliáše byla za války nacisty rozprášena a Eliáš i mnozí popraveni).

V roce 1948 přešel zámek na 40 let do rukou státu. Adam Bubna se svým otcem Mikulášem emigrovali do Rakouska, kde se Mikuláš oženil s Marií Jeltsch a měl s ní dva syny – Patricka a Heinricha. Adam odešel do Austrálie, odkud se po roce 1989 vrátil. Sourozenci Adam a Eleonora se o majetek rozdělili v roce 2006, kdy se jedinou majitelkou zámku stala paní Eleonora Dujková, roz. Bubna-Litic (1929-2018). V současné době se o doudlebský majetek stará její syn Petr Dujka.