Il pomo d’oro
Il pomo d’oro byla opera, která na vídeňské divadelní scéně šedesátých let sedmnáctého století znamenala malý zázrak. Nemalou zásluhu na fenomenálním úspěchu díla měl mladý Ludovico Ottavio Burnacini, přímý pokračovatel Bacia del Bianca (podle jehož předloh vznikly například štuky a malby ve Valdštejnském paláci v Praze). Působil ve dvorských službách přes padesát let, byl architekt, sochař (nejznámější jeho dílo je Sloup sv. Trojice na vídeňských Příkopech), malíř kulis, básník, navrhovatel kostýmů, dekoratér apod. Celkem vytvořil více než 115 operních děl a představení.
Podle návrhů Burnaciniho byla k opeře Il pomo d’oro pořízena série grafických listů a mědirytů, jejichž autorem byl rytec Melchior Küsel. Po roce 1680 přicházely tyto grafické listy i do dalších zemí, ale nezdá se pravděpodobné, že by byly vydány ve velkém počtu, protože grafická sbírka Albertina ve Vídni má pouze jediný exemplář této série (avšak není to ten, který se dostal až na zámek Doudleby). Odchylky, kterých se dopustil malíř nástropní malby v Hodovním sále podle Küselovy předlohy, jsou patrné, ale z hlediska ikonografického je tato freska naprosto ojedinělá tím, že návrh na jevištní dekoraci pro slavnostní dvorské operní představení se stal předlohou nástropní malby venkovského šlechtického sídla.
Opera Il pomo d’oro skladatele Marca Antonia Cestiho byla uvedena v červenci roku 1668 v novém vídeňském divadle Auf der Cortina. To stálo přibližně na místě dnešní Národní knihovny (Nationalbibliothek), bylo 65 m dlouhé, 27 m široké, 85 m vysoké a propadliště bylo 7 m pod úrovní jeviště. Leopold chtěl touto budovou a jejími možnostmi pravděpodobně předčít divadelní sály a výpravné produkce v samotných Versaillích. Divadelní představení bývala v té době velice pompézní a scéna se měnila i padesátkrát během jediného představení, nadpřirozené bytosti se snášely na jeviště shůry, na scénu přicházeli živí velbloudi, sloni a medvědi, vymýšlely se osvětlovací a další triky, nápady se jen hýřilo, úbory vystupujících byly velmi dekorativní a nákladné, aby se celá produkce okamžitě zalíbila panovníkovi a jeho rodině.
Il pomo d’oro byla uvedena k osmnáctinám mladé císařovny. Původně měla být připravena k její svatbě s Leopoldem, ale divadlo Auf der Cortina tehdy ještě nebylo hotové. Dílo mělo několik náročnějších dějství. Božská tabule byla umístěna v oblacích, nádoby, navržené ke stolování, byly přímo nadzemské krásy, bohyně se zlatým jablkem se skutečně do paláce snášela z oblak, stejně jako se za pomocí triků vznášeli i další herci a zpěváci, představující olympské božstvo. Bohyně Pallas Athéna přijela na triumfálním voze a Venuše byla obklopena mnoha amorety a dalšími laškujícími milostnými dvojicemi.
Děj začínal scénou Reggia di Plutone, v níž Proserpina lká nad svým osudem. Na bozích, kteří ji nenávidí, se za ni pomstí bohyně Discordia. Druhé dějství (Reggia di Giove) se odehrávalo na Olympu, kde stoluje Jupiter se zmíněnými božstvy a kde se objevuje i Hebe (dcera bohyně Héry-Junony) a Ganymed (pocházel z dynastie trojských králů a byl nejkrásnější ze smrtelníků). Mladíkova krása vzbudila v Diovi (Jupiterovi) lásku a proto se proměnil v orla, mladíka unesl ve spárech na Olymp, aby sloužil jako číšník, nalévající z drahocenných nádob nektar všem přítomným. Před stolujícími bohy tancoval i sbor polobohů a šašek Momo.
Další scéna pak připomínala nádvoří Paridova paláce, kam scházejí z oblak tři soupeřící bohyně. V dalších dějstvích nechybí vodní říše, scéna na nebi s mléčnou dráhou a konečně scéna, kde se opět tři bohyně přou o to, která z nich je nejkrásnější. Jupiter se nakonec tak rozzlobí, že rozmetá věž, ve které je ukryto jablko sváru, poručí svému orlu, aby je přinesl, a pak rozhodne, že jablko připadne té, která je nejzázračnější ženou na světě, a která předčí Junonu svojí ušlechtilostí, Minervu duchem a Venuši krásou – tedy symbolikcy právě manželce a dceři dvou největších monarchů současné doby (římskoněmeckého císaře Leopolda I. a španělského krále Filipa IV.) – mladé císařovně Markétě Terezii. Načež Jupiter otevírá tajnou komnatu Osudu, kde se objevil obraz oslavenkyně s nekonečně se jevícím počtem potomků (ve skutečnosti zemřela Markéta Terezie velmi mladá, ve 22 letech, ze čtyř dětí, které měla s Leopoldem od svých patnácti, přežila pouze jediná dcera). Triumfální závěr hry pak tvořil alegorický tanec živlů.
PS.
Poznámka pro účastníky prohlídky zámeckých interiérů: sledovat hostinu bohů na stropě Hodovního sálu vleže z podlahy jest povoleno! Doporučujeme však ověřit si tento váš záměr nejprve s průvodkyní. Z praktických i časových důvodů. Ten obraz totiž dokáže pohltit nadlouho. :)