Projekt relikviář sv. Maura
Relikviář svatého Maura je historiky obecně považován za druhou nejcennější památku v České republice (hned po českých korunovačních klenotech). Věrnou repliku tohoto nádherného díla vytvořili žáci základní školy v Doudlebách nad Orlicí. Průběh náročného projektu, jehož výsledek si můžete na vlastní oči prohlédnout během zámecké prohlídky, přibližuje kromě fotogalerie i „závěrečná zpráva“ pana ředitele ZŠ, Františka Klapala:
Napadl nás nápad
Asi to znáte. Někde něco zajímavého uvidíte na obrázku či v televizi nebo se o něčem pěkném doslechnete a popadne Vás nepřekonatelná touha vidět to na vlastní oči, být u toho, zkrátka přesvědčit se osobně, zda je to tak doopravdy. No a taková je asi i naše paní učitelka Jaroslava Brodinová. Když se dozvěděla o druhé nejvzácnější movité památce v Čechách a slyšela o pohnuté historii jejího znovuobjevení, nelenila a s manželem odjela na druhý konec republiky, aby se o nádheře tohoto skvostu osobně přesvědčila. A nebyla by to paní učitelka, kdyby se jí při pohledu na unikát nevyčíslitelné hodnoty neuhnízdila v hlavě myšlenka na zajímavý námět pro práci s dětmi.
No a jak už to u takových myšlenek bývá, tak ony hlodají a hlodají a udolají Vás natolik, že nezbývá, než to zkusit. Takže již cestou zpět je vymyšleno a rozhodnuto, jak to udělat, aby se s žáky mohla pustit co nejdříve do práce. Takovýto způsob práce se žáky je součástí projektového vyučování ve kterém je podstatou změna obsahu a metod vyučování, jež mají vést k aktivitě, tvořivosti a odpovědnosti žáků. Nastolený problém vybízí k řadě činností. Ty samy o sobě v běžném vyučování nespojíte, ale v projektu se jimi zabýváte, neboť jsou spojeny jedním cílem.
A jak takový projekt vlastně probíhal? Šikovný pan manžel vyrobil z papírové lepenky základ budoucí napodobeniny vzácného pokladu naší historie a pak už to byla dlouhá a náročná čtyřměsíční nadšená práce žáků 5.třídy, která pod taktovkou paní učitelky Brodinové směřovala k zdárnému konci celé akce.
Ale nepředbíhejme a pojďme pěkně po pořádku. Pokud ještě někdo z obrázků nepoznal oč se jedná, tak tedy páťáci se stali na několik měsíců při hodinách výtvarné výchovy, ale i ve svém volném čase, restaurátory a postupně na svět přiváděli napodobeninu relikviáře svatého Maura jak to skuteční odborníci dělali po dobu jedenácti let.
Vzhůru do historie
Připomeňte si stručně celou historii relikviáře sv. Maura tak, jak to učinili žáci páté třídy, když zjišťovali základní informace i podrobnosti o relikviáři na internetu, v odborných publikacích i v propagačních materiálech zámku Bečov nad Teplou, kde se tento 800 let starý poklad nachází.
Relikviář je schránka na ostatky svatých, která může mít různý tvar (kříž, monstrance, medailon, domeček, obraz), někdy též dle toho jakou část těla ukrývala. Relikviář svatého Maura dlouhý 138,5 cm, široký 42 cm a vysoký 64,5 cm byl zhotoven pro ostatky sv. Jana Křtitele, sv. Maura a jeho spolumučedníka sv. Timoteje v první čtvrtině 13. století jako domečkový (tumbový) typ a je významným dílem pozdně románského zlatnictví. Relikviář pochází z Belgie, kde od počátku 13. století sdílel pohnuté osudy kláštera ve Florennes, přežil plenění v době francouzské revoluce a časem upadl v zapomnění.
Roku 1838 značně zanedbaný a poškozený jej zakoupil Alfréd de Beaufort, nechal jej opravit a po výstavě v Bruselu jej roku 1889 přiváží na své sídlo v Bečově nad Teplou. Když šlechtic v roce 1945 jako sympatizant s nacisty narychlo opouští Československo, ukrývá tajně relikviář pod podlahou hradní kaple. Až v červnu 1984 jistý občan USA začíná jednat s našimi úřady o odkoupení památky za 250 000 USD ukryté na našem území, která nikomu nechybí. Současně s vyjednáváním se rozbíhá rozsáhlé pátrání, které po důkladném vyhodnocení všech dostupných informací přivádí kriminalisty na zámek do Bečova, kde při systematickém prohledávání celého areálu je relikviář ve značně poškozeném a zkorodovaném stavu nalezen.
Po převozu do Prahy a umístění v suchém a teplém bankovním trezoru dochází k další destrukci dřevěného jádra vyjmutého po čtyřiceti letech z vlhké země. Na řadu přicházejí restaurátoři, kteří relikviář po důkladném tříletém průzkumu a složité osmileté rekonstrukci vracejí v roce 2002 na zámek do Bečova nad Teplou. Zde jej můžete shlédnout vystavený za přísných klimatických a bezpečnostních podmínek v trezorové místnosti.
Vzhůru do práce
I páťáci postupovali podobně, takže se nejprve seznámili s historií objevení této památky, prostudovali spoustu materiálů tištěných i na internetu a postupně se dali do „restaurování“ jednotlivých dílů a částí relikviáře. Na papírové jádro v dvoutřetinové velikosti originálu postupně nanášeli bohatou výzdobu ze silnější hliníkové folie, do které vytlačovali ornamenty tupou tužkou. Reliéfy zachycující okamžiky ze života a smrti Jana Křtitele, sv. Maura, sv. Timoteje a sošky 12 apoštolů byly modelovány v co nejvěrnější podobě z plastelíny. Prvky s filigránovou výzdobou byly tvořeny z alobalových ruliček nalepených na papírovém podkladě, emailové destičky zase nabíraly podobu za pomoci temperových barev. Vše v konečné úpravě i po jednotlivých dílech bylo „zlaceno“ barvou zvanou zlatěnka.
„Úžasné na tom celém bylo“, jak říká paní učitelka Jaroslava Brodinová, „že žáci sami plánovali a promýšleli co se bude postupně vyrábět, rozdělovali si úkoly podle toho jak byl kdo šikovný a zručný. Prakticky postupovali tak, že se domluvili na několika krocích, které bylo třeba udělat během vyučovací jednotky. Děti se samy zařadily do skupiny podle činnosti, kterou tato skupina měla vykonávat. Díky vlastní volbě byly k práci citově vázány a tedy spokojenější a výkonnější. Byly tam i jednotlivci (spojky), kteří zajišťovali návaznost v práci skupin, dodávali materiál, přenášeli od jedněch k druhým dílčí prvky, na kterých se tak postupně pracovalo. Děti si hledaly práci samy. Takže nastala třeba taková situace, že jeden žák modeloval sošku a jeho kamarád mu zpracovával plastelínu, aby byla vláčná a připravoval mu pečlivě odměřené kousky k modelování.
Na začátku každé výtvarky byla třída dobře seřízeným a tiše pracujícím hodinovým strojkem, ale musíme přiznat, že na konci se strojek nejenom zpožďoval, ale kolečka se s rachotem rozkutálela po zemi. Nebyly by to však děti, kdyby se takto nechovaly. Skutečnou lahůdkou, a to doslova, byla poslední fáze výzdoby. Na celém relikviáři je více jak 500 drahých kamenů a polodrahokamů, ale čím je nahradit, aby byla podoba co nejvěrnější? Sami žáci přišli s nápadem, že by mohli použít želatinové bonbony, které barevně září a lesknou se po rozstříhání jako drahokamy. Za zmínku stojí i fakt, že po celou dobu výroby, byl relikviář záměrně umístěn v 5. třídě a nezaznamenal újmu. Myslím si, že tento fakt je náznakem budoucího chování dětí ke skutečným kulturním památkám.
Výtvarnou výchovu učím ráda. Jsem potěšena, když zjistím, že i děti se na hodiny těší. Taky aby ne, když se tam nezkouší. A tak jako nejsme všichni dobří počtáři, tak i ve výtvarné výchově nedosahují děti stejných výsledků. Ani bych nechtěla hodnotit, kdo je lepší a kdo horší. A co to znamená, že je někdo lepší? Zkrátka nehodnotím výsledek, ale zapojení a to se mi myslím povedlo u většiny dětí.“
Pozvánka do Bečova
Z počátku to vypadalo, že to bude jen zajímavá náplň na několik hodin výtvarky, ale s nabývající podobou relikviáře rostlo nadšení paní učitelky a žáků a touha mě jako ředitele školy dotáhnout tento projekt do zdárného konce a dát mu ještě další rozměr, který by přesáhl zdi naší školy. Samozřejmě, že se vyskytly i slabší chvilky, kdy žáci ztráceli motivaci k další práci a paní učitelka pochybovala o tom, zda dětem neukrojila příliš velké sousto.V jedné takové chvíli, kdy jsem je přišel opět povzbudit a vyjádřit jim obdiv, jsem možná trošku lehkomyslně pronesl, že by bylo pěkné, až se jim práci podaří dokončit, jet se do Bečova na zámek na pravý relikviář podívat. To vlilo páťákům do žil novou sílu a koncem dubna došlo k slavnostnímu odhalení hotového skvostu za přítomnosti pana starosty a prvních sponzorů. Když utichly salvy dětského šampaňského, nezbývalo než potvrdit, že vyvrcholením projektu bude návštěva zámku v Bečově.
„Musím ale poznamenat“, připomíná paní učitelka, „že kdyby nebylo nadšení žákyně Petry Floriánové, která doma bájila a bájila, až mě navštívili její rodiče s úžasnou nabídkou zprostředkování cesy do Bečova a výroby krytu na relikviář, asi bychom tam nemohli tak snadno jet.“
V následujících dnech jsem oslovil kastelána tamního zámku pana Tomáše Wizovského, který byl projektem rovněž nadšen, a domluvili jsme termín a podrobnosti návštěvy s tím, že s sebou náš relikviář vezmeme a necháme vystavený přes prázdniny.
Díky štědrým sponzorům z Doudleb nad Orlicí, mezi něž patří firma Charvát a.s., firma Tercie – velkoobchod s ovocem a zeleninou, firma Hovorka – lana a řetězy, firma JAST s. r.o. a z Rychnova nad Kněžnou Spedice CARMEN s.r.o., Finger servis transport, Autosklo s.r.o. a dalším dárcům včetně Klubu rodičů a přátel školy a Úřadu městyse Doudleby nad Orlicí se podařilo 6.června 2007 uskutečnit výpravu do Bečova. Na téměř tři sta kilometrů dlouhou cestu vyrazili po šesté hodině ranní žáci páté třídy v doprovodu třídní učitelky Blanky Drtinové, tvůrkyně projektu paní učitelky Jaroslavy Brodinové a několika dalších hostů, aby v 11.30 hod společně poobědvali v Zámecké restauraci v Bečově a posilnili se tak na slavnostní přijetí na zámku, při kterém odevzdají svůj výtvor.
Jsme slavní!
První co nejen žáky, ale i nás trošku zaskočilo, bylo hemžení novinářů. Avizovaná tisková konference mě na dálku nechávala v klidu, ale skutečnost na místě a zájem novinářů mi osobně při slavnostním přijetí představiteli zámku i obce vehnal slzy dojetí do očí a přivodil chvilkou hlasovou indispozici. Slova obdivu, chvály a uznání všech přítomných se střídala s všetečnými dotazy novinářů. Každý z žáků obdržel dárek v podobě interaktivního CD vydaného ku příležitosti dvacátého výročí jeho nálezu a plakát s relikviářem.
Po drobném občerstvení jsme společně vyrazili na zámek, kam jsme směli umístit náš relikviář. Přeprava relikviáře do zámeckých prostor probíhala stejně jako v roce 2002 na originálním transportním stolku, který sloužil po celou dobu restaurování originálu, a za podobných bezpečnostních opatření, neboť jak zaznělo z úst novinářů: „Vypadá to, že žáci jsou připraveni chránit památku vlastními těly.“ Společnými silami jsme dopravili doudlebský relikviář do předsálí trezorové místnosti, seznámili jsme se s expozicí věnované restaurování pravého relikviáře a pak už nastal ten úžasný okamžik pravdy. Po nezbytných bezpečnostních opatřeních jsme společně vstoupili do setmělé místnosti a za zvuků románského chorálu zůstali údivem stát s ústy pootevřenými a očima přivykajícíma si na přítmí a neskutečnou nádheru relikviáře svatého Maura. Nějakou chvíli trvalo než se oněmělí páťáci odvážili pohnout a prohlédnout si historický skvost ze všech stran. Pološeptem se pak ozývaly hlasy udivených žáků: „Hele, hele, tohohle jsem dělal já!“
Čas vymezený prohlídce rychle vypršel a s ním i poslední chvíle úžasného projektu, který plně zapadá do rámce připravované reformy na školách, kterou jsou vlastní školní vzdělávací programy. Paní učitelka Jaroslava Brodinová se svými žáky naplnila doslova heslo se kterým přišla na setkání v rámci přípravy našeho školního vzdělávacího programu, když jsme hledali vhodný podtitul názvu: Přes ruce k srdci, přes srdce k vědomostem.
Příště do Egypta
Po skončení prohlídky jsme se rozloučili s pracovníky zámku a na jejich doporučení ještě vyrazili na Šibeniční vrch nad Bečovem, kde kdysi stála šibenice a probíhaly popravy.
A když už jsme byli pro nás na druhém konci republiky, tak jsme na krátkou prohlídku zajeli ještě do Mariánských Lázní. Po ještě náročnější cestě domů jsme se plni zážitků a dojmů rozešli po třiadvacáté hodině do svých postýlek a mnozí možná nemohli dlouho usnout. Proto mohli žáci páté třídy druhý den ráno přijít do školy až na desátou hodinu.
A závěrem už jen perlička z cesty do Bečova, která zazněla z úst pana školníka: „Příště byste měli vyrobil nějaký sarkofág, protože bych se s Vámi rád podíval do Egypta.“
Díky skvělému nápadu paní učitelky Brodinové a spolupráci ostatních učitelů, díky zaujaté práci páťáků, díky sponzorům, Klubu rodičů a podpoře úřadu městyse se podařilo realizovat projekt, který svými rozměry daleko přesáhl spádovou oblast školy a je skvělou příležitostí zviditelnit městys Doudleby nad Orlicí.
František Klapal, ředitel školy
PS.
„A na samý konec, nikoli však v poslední řadě, musím poděkovat panu řediteli, který nám vytvořil pro naši práci podmínky, držel nad námi ochranné ředitelské křídlo a zařídil vše, co bylo potřebné k tomu, aby si děti uvědomily v plném rozsahu, jak si jejich práce mohou vážit lidé na druhém konci republiky.“
Jaroslava Brodinová